Adaptační kurz 4. A, 4. B

17. 1. 2018

 

3. ledna 2018 se děti vracely do školy po vánočních svátcích. Ale my, čtvrťáci z Lánova, jsme vyjeli na adaptační pobyt do Strážného. Autobusem jsme se dostali na parkoviště a dál už jsme museli pěšky. Celé dopoledne jsme měli prožít venku. Na programu byla jízda na lopatách, koulování a vytváření staveb všeho druhu. Jak už to ale bývá, plán a skutečnost se často liší. Po hodině strávené na kopci nám začalo být chladno a věděli jsme, že celé dopoledne venku nevydržíme. Ubytování jsme měli až od 13 hodin a počasí ukázalo svou sílu – silně foukalo a z nebe padaly ostré krystalky zmrzlé vody. Naštěstí nás zachránila paní učitelka Husarová, která nás vzala k sobě domů na čaj. Zahřáli jsme se, zahráli si společenské hry a částečně se i usušili.

 Do penzionu U Kostela jsme dorazili v dobré náladě a plni očekávání, jak prožijeme zbývající čas. Čekal nás zde také chutný oběd a naše zavazadla. Rozdělili jsme se do jednotlivých pokojů a vybalili si. Po kratším poledním klidu jsme se sešli ve společenské místnosti. Domluvili jsme se na denním režimu a pravidlech chování po dobu pobytu na horách.

   Odpolední aktivity byly zaměřené na čtení s porozuměním a spolupráci ve skupinách. Při plnění úkolů jsme se seznamovali s historií Strážného, Dolního Dvora, Vrchlabí, Lánova, Rudníku a Jilemnice. Před večeří jsme si dopřáli netradiční přípitek. Sešli jsme se před chalupou a naším úkolem bylo spravedlivě rozlít kofolu do skleniček umístěných na podnosu. Vtip byl v tom, že kofola byla nalitá ve velké míse, která byla omotaná provázkem, a po jeho obvodu byly navázané další provázky. Každý žák musel držet jeden provázek. Šikovnou manipulací a spoluprací se opravdu podařilo přípitek rozlít a nic nerozbít.

   Po večeři jsme vyrazili s baterkami ke kostelu a rozdělili se do skupin. Všichni hledali části obecních znaků, které byly poschovávané ve vymezeném prostoru. Každá skupina chtěla najít všechny díly, složit rychle znak a určit, které obci znak patří. Všechny děti se snažily podat co nejlepší výkon, protože všechny činnosti byly bodované a děti byly pokaždé s někým jiným ve skupině. Po návratu na chalupu bylo nutné rozvěsit bundy a oteplováky na ramínka, dát sušit boty, rukavice a čepice. Převlékli jsme se do suchého, chvíli si pohráli ve společenské místnosti a v jedenáct večer už opravdu všichni tvrdě spali.

   Ve čtvrtek jsme se probudili do zimního rána jako z pohádky. Všude plno nového sněhu, nefoukalo a ani nesněžilo. Po vydatné snídani jsme vyrazili na dopolední výšlap na Pláně. Všichni s sebou měli lopatu, protože jsme se těšili na zpáteční sjezd do Strážného. Chtěli jsme se podívat do ledária u horní stanice lanovky. V letošním roce zde mají sochy z ledu na téma slavné filmové postavy. Ale 8 km stále do kopce bylo nad naše časové možnosti. Abychom stihli být zpátky včas na oběd, museli jsme návštěvu ledária oželet. V půl druhé dorazili na chalupu i ti nejpomalejší z nás. Odměnou za vynaloženou námahu byl oběd. Někteří si dali vepřový plátek s rýží, jiní dali přednost buchtičkám s krémem.

   Po krátkém poledním klidu jsme vyrazili před chalupu, kde jsme měli za úkol z lana, jehož konce byly svázány, vytvořit čtverec, ale se zavázanýma očima. Opět jsme museli spolupracovat, domluvit se na postupu a nakonec jsme s naším asymetrickým čtvercem byli celkem spokojeni. Pak jsme si užívali sněhové nadílky, stavěli sněhuláky, modelovali želvy ze sněhu, házeli kuličkami na cíl a sjížděli stráň vedle chalupy na lopatách.

Po večeři jsme se rozlosovali do skupin pro závěrečnou večerní hru.  Ve společenské místnosti jsme čekali, až na nás přijde řada a budeme moci vyrazit. Čekání jsme si zpříjemňovali hraním her, které jsme si přivezli s sebou. Paní učitelka pro nás vytyčila trasu, kterou jsme museli projít se zavázanýma očima. To, kudy máme jít, nám určoval provázek, kterého jsme se museli držet. Dalším úkolem bylo sbírání indicií, které byly umístěné v sáčcích a přivázané na vodícím provázku. Indicie byly vlastně párátka a na každém byl připevněný lísteček, s jehož pomocí pak bylo možné zjistit hledané slovo. Úkol se zdá být snadný, ale každý sáček kromě indicií obsahoval i něco jiného – např. sníh, popel, seno, paruku, cibule … Když k tomu připočteme ještě tmu, zavázané oči a hlavně to, že každý musel absolvovat celou trasu sám, tak byla večerní hra hodně náročná na soustředění. Zároveň museli být všichni velmi opatrní, aby žádný sáček neprotrhli. Trasu úspěšně zvládly všechny děti a závěrečné hádání muselo počkat až na ráno. Bylo už totiž dost pozdě. Ale určitě to čekání stálo za to. Poslední usnuli až po půlnoci.

   Ráno jsme vstávali kolem půl osmé, rychle jsme si sbalili, dali si dobrou snídani a opět jsme se sešli ve společenské místnosti. Jednotlivé skupinky se snažily ze získaných indicií zjistit heslo k celému adaptačnímu kurzu. Hledané slovo bylo slovo KAMARÁD. Paní učitelky přidělily poslední body a přišlo napjatě očekávané vyhodnocení. Třetí místo obsadila Lucka Jáklová, jako druhá skončila Šárka Šedivá a na prvním místě se umístil Janek Haláček. Všichni ostatní dostali malou sladkost za snahu, odvahu a odolnost při plnění všech úkolů. Nakonec jsme si zazpívali hymnu kurzu, kterou pro nás složil Janek Haláček. Pak už jsme pospíchali k autobusu.

   Do Lánova jsme dorazili o půl dvanácté – akorát na oběd. Rozloučili jsme se a plni zážitků vyrazili k domovu. Sice jsme byli unavení, ale to, co jsme spolu prožili, bylo fajn. Lépe jsme se poznali, užívali si pohyb na horském vzduchu, byli jsme bez rodičů a sourozenců, po kterých se nám moc stýskalo. Učili jsme se spolupracovat, pomáhat si a především jsme se dokázali bavit i bez mobilů, televize a počítačů. Z dotazníků, které jsme vyplňovali při hodině slohu, vyplynulo, že většina z nás by chtěla podobnou akci zase zažít. Tak třeba příští školní rok, ale to už budeme páťáci.

Jana Reilová