Zlatá tužka

27. 1. 2019

Zlatá tužka

   Naši dva žáci se se svými literárními příspěvky přihlásili do  soutěže Zlatá tužka, kterou každoročně vyhlašuje Dům dětí a mládeže ve Dvoře Králové nad Labem. První z přihlášených je Anička Havlíčková (8. třída) se svou rozsáhlou ódou na školu s názvem Škola a druhým přihlášeným je Jan Javor (5. A) se svou vtipnou, ale poučnou bajkou s názvem O mravenečkovi a lvu.

Přejeme jim hodně štěstí.

Nina Javorová

 

O mravenečkovi a lvu

    Jednoho krásného rána se probudil lev. Šel na procházku a potkal mravenečka.

    Lev se mu chlubí, říká: „ To musí být hrozné, jsi takový malý, pomalý a slabý. Já jsem silný, rychlý a velký.“ Mravenec mu však nebojácně odpoví: „Rozhodně nejsem jako ty, ale nemůžeš vědět, jaký opravdu jsem. Chceš si dát závod? Porazím tě. Želva nám to odstartuje.“ Neohrožený lev říká: „Poběžíme okolo sportovního stadionu ve Vrchlabí.“

     Když už tam jsou, želva povídá: „ Tři, dva, jedna, start!“

     Závod odstartují velmi rychle, mravenec se chytne lva za hřívu. Jeho váhu lev necítí. Běží tak rychle, že se za ním práší. To dělá schválně, aby ho mravenec nemohl chytit. Když už jsou kousek od cíle, tak se mravenec začíná odrážet od lvího hřbetu. Pomocí hřívy sebou švihne a je v cíli. Mravenec vyhrál!

      Želva křičí: „Zázrak, mravenec porazil lva.

      A tak si pamatujte, že nikdy se nemáte chlubit před nikým – ať je slabý, nebo silný.

Jan Javor

  ukázka z básně Škola

 Když se řekne slovo škola,

každé dítě v duchu volá:                                         

„Vždyť je to stejně furt dokola.                                

Proč jen existuje škola?                                           

Proč to takhle musí být?“                                        

A začne znovu tajně snít,                                        

jaké by to asi bylo,                                                   

kdyby měli od ní klid.

 

Kdyby škola zjistila,

že všem by se moc líbila                                         

představa, jak lidé žijí                                              

před Marií Terezií,                                                     

kdy prý společnost šťastně žila,                               

protože se neučila.                                                   

Nebylo žádné psaní spisů,                                       

i tak všichni známe z dějepisu                                 

odpověď na otázku;                                                 

která dáma založila                                                  

povinnou školní docházku.

 

 Kdyby jí nebylo, nevíme taky,

že se dinosauři změnili v ptáky,                              

že žádná moucha nemá kosti                                 

a že slouží ptákům k potravě.                                 

Přírodopis známe dosti                                            

a když nemyslíme na blbosti                                   

zvládneme ho jedna dvě.

 

Nejsme jak ty opice,

proto známe v matice                                              

příklady a rovnice,                                                   

desítky, stovky, tisíce,                                              

obdélníky, kružnice,                                                  

sčítání a odčítání,                                                   

násobení, dělení,                                                     

všelijaké počítání,                                                                                                     

při chybě pak bělení.                                              

Odhadnout u krychle stěnu                                    

při výpočtech obvodu...                                          

Ať to zase nepřeženu,                                            

však spočítat si správnou cenu

nikdy není na škodu.

 

Ani tohle nedá práci,

když chceme zjistit informaci,

třeba jak na matiku,

máme informatiku!

Tam se ale dějí divy,

když žák bez přestání civí

na monitor před očima

a ničeho si nevšímá.

 

Když učitel zadá práci

zjistit nějakou informaci,  

všichni musí poslouchat.

Však v dnešní době internetu

najdem všechno v cuku letu,

a proto pak můžeme hrát.

Však patnáct minut bohatě stačí

 a být celý den na počítači,

to by potom znamenalo

 jen jedinou informaci,                        

a to to, že v naší třídě

 jsou jen samí maniaci.

 

To zeměpis je naopak

žádná ryba, žádná pták,

ani dlouhé počítání

či hodiny na netu,

tady máme přece k mání

celou naši planetu.

Všechny státy, světadíly,

půl světa či pouhou míli,

stát, kde žijí klokani,

vidíme, jako bychom měli

celou Zemi na dlani.

Alpy najdeme na mapě,

Atlas zase v atlase,

a nikdo nebude mít za pět,

 i když bylo na čase.

Anna Havlíčková